Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Beru na vědomí

přehled článků

"Mám radši bílé klávesy na klavíru," říká jazzová zpěvačka Hana Robinson

kultura | 19. 2. 2013

Životní příběh zpěvačky a skladatelky Hany Robinson lze ve zkratce vtěsnat do názvů tří písní, které složila na album Michala Horáčka Ohrožený druh. První je Tramtárie - rodačka z Brna procestovala kus světa, studovala na prestižní Berklee College of Music v Bostonu. Pak se provdala za Angličana a žila v Londýně, poslední tři roky zakotvila v Praze. Druhou písní na desce je Zpráva, která všechno změní - když Haně Robinson diagnostikovali roztroušenou sklerózu a následně ji kvůli tomu opustil manžel. A jako třetí je Bellissima - podívejte se na fotky, je potřeba ještě něco dodávat?

Autor rozhovoru: Lukáš Rozmajzl
Autorka fotek: Pavla Hodková

 

Jak je na tom jazzová scéna v Praze?
Jakákoli hudební scéna je na tom špatně. Já se uživím převážně díky soukromým akcím, protože v klubech by jinak člověk musel hrát každý den. Lidé v zahraničí jsou ochotnější zaplatit třeba až 400 korun za vstupenku a přijít i na někoho, koho neznají. To se u nás příliš neděje. Češi ani Moravané nejsou tolik nakloněni něčemu novému.
 
Máte tady nějaký oblíbený klub?
Ještě jsem tam sice nehrála, ale Jazz Dock je úžasný klub, na úrovni, tam se mi hodně líbí. Co mě mile překvapilo je Balbínka, která má svou jedinečnou atmosféru. Černá labuť má zase nádherný výhled na Prahu a velmi pěkné prostředí.
 
Improvizujete často a ráda?
V životě? Neustále! Ale teď už méně než dříve. Ale při hraní naživo mě baví jamování, i když zase nejsem tak dobrý jazzman. Takže improvizaci nechávám spíše na ostatních členech kapely, já se soustředím raději na zpěv a celkové provedení. Občas přidám nějakou tu vtipnou poznámku, přece jen to musí být tak trochu i "show", i když v komorním podání.
 
Máte raději bílé, nebo černé klávesy na klavíru?
Bílé, protože jsou širší a lépe se na ně hraje.

Hana Robinson

Stává se vám, stejně jako u rockových hvězd z amerických filmů, že by za vámi po koncertě přišli fanoušci do šatny?
Někdy ano, pokud tedy vůbec šatnu máme, protože ne ve všech klubech ji máme k dispozici. Jednou přišla maminka po koncertě nechat si podepsat CD a říkala, ať jí tam napíšu vzkaz pro jejího syna: "Milane, jsem úžasná, přijď si mě poslechnout!"
 
Stahujete muziku z internetu?
Strašně málo, ale nemám s tím problém. Myslím, že muzikanti si mohou vydělat peníze živým hraním, a je to tak v pořádku. Dříve to bylo jiné, dalo se hezky žít třeba jen z prodejů desek a různých práv a nemuselo se ani tolik koncertovat. Dnes je to jinak. Mě živé hraní baví, vždyť o tom to přece celé je.
 
Vyrůstala jste na Moravě, ale teď tři roky žijete v Praze. Dokázala byste říct, co by Praha měla závidět Brnu?
Já jsem žila i v Londýně nebo v New Yorku, takže srovnávání Prahy a Brna mi přijde trochu legrační, protože ani Praha není velké město. Praha je nejdůležitější město v Česku, má početnou mezinárodní komunitu, která mě baví. Brno je menší, je milé na žití, zdá se mi geograficky zajímavější, je to kousek do Bratislavy nebo do Vídně, Praha je v tomto ohledu trochu odříznutá. A co by Brno mělo závidět Praze? Asi jen metro.
 
Vaši rodiče byli automobiloví závodníci. Podepsalo se to nějak i na vás?
Jezdím docela rychle, třeba po dálnici D1, protože mě to tam dost nudí. Mamince ale většinou říkám, že jsem jela jen 100 km/h. Pokutu za rychlost jsem zatím nedostala, jenom za telefonování za jízdy.
 
Co jste v životě udělala nejšílenějšího?
Říkám to sice nerada, ale asi to, že jsem si vzala svého manžela. Od začátku jsem věděla, že nejsme úplně kompatibilní, přesto jsme se strašně milovali, ale věděla jsem, že to bude strašný boj. To byl velký risk. Dle očekávání to také po necelém roce dopadlo rozvodem.
 
cave.jpgTrpíte roztroušenou sklerózou. Jak se ta nemoc projevuje?
Jsou období relativného klidu, kdy mě zmáhá především velká únava, a období ataků, tedy jakéhosi vzplanutí nemoci. Takže nahoru a dolů, jako sám život. Snažím se na to nemyslet a hodně odpočívat, což je ale těžké ve chvíli, kdy chce člověk něco dokázat a hlavně se musí finančně zabezpečit.
 
Jedním z projevů je také částečné ochrnutí, třeba obličeje, nohou či rukou. To už se u vás projevilo?
Ano. Když přišla první ataka, tak to bylo špatné, protože jsem vůbec nevěděla, co se děje. Pak odešel manžel a prodělala jsem další těžkou ataku, to jsem měla ochrnuté ruce i nohy. To jsem přemýšlela, že už to snad nerozchodím, ale překonala jsem to. Ale zase jsem u toho zhubla, takže to mělo i nějaké klady (smích).
 
Jste věřící?
Jsem věřící, ale poslední dobou jsem byla s Pánem bohem na štíru. Trošku si mě naštval v době, kdy jsem se rozváděla a onemocněla. Dnes už jsem si k němu cestu opět našla.
 
Chtěla byste skončit jako Robinson Crusoe na pustém ostrově?
A víte že ano? Jsem docela samotář, takže bych to nějaký čas asi vydržela.

Určitě vás bude také zajímat:
5 jazzových klubů, kde dostanete parádní nářez živé muziky
S Vídní, Varšavou a Budapeští prohráváme, říká socioložka Vobecká
"Mojí Praze chybí moderní koncertní sál," říká herec a skladatel Pavel Trojan


PS: Hanu Robinson si můžete na střeše Černé labuti poslechnout 18. dubna!

přehled článků

Můžete surfovat, hrát si (třeba na bojovníky), nechat se vystrašit, zajezdit si na motokárách, prozkoumat (pod)mořský svět, vyzkoušet si lukostřelbu...

V minulém měsíci v Praze na svět vykouklo hned 45 nových podniků. Tak vyrazte na kremroli, vietnamské či taiwanské speciality, do fitka v korunách stromů nebo pro luxusní parfém.

Bezva kousky do podzimního šatníku pořídíte na říjnových a listopadových bazárcích doslova za pár korun. V následujícím článku vám poradíme, kam se za nákupy vydat.