CityBee

Skupina Bezhlavý jezdec (BJ) vznikla v roce 1996, byla symptomem doby euforie a nejistoty i výsledkem jedinečného setkání uměleckých individualit. Čtyři mladí studující Akademie výtvarných umění (Josef Bolf, Ján Mančuška, Jan Šerých a Tomáš Vaněk) vstupovali na výtvarnou scénu, která byla oproti té dnešní mnohem komornější.

Zařadili se po bok čerstvě vzniklých skupin Pondělí (1990), Koza Nostra (1990), Jednotka (1993), Luxsus (1995) následováni ostravským sdružením Kamera Skura (1996) a skupinou Podebal (1998).

Členy skupiny spojoval hluboký zájem o neoavantgardní umění, klasickou literaturu, sci-fi, D.I.Y., což v těchto letech kontrastovalo s jednorozměrným jazykem reklamy, mainstreamovou popkulturou a obrazností volnotržního spektáklu. Jejich skepse vůči vůdcovství a vůči úsilí o programové sjednocení byla, jak napovídá i název skupiny, sdílená a mohla být tím prvním skutečně společným jmenovatelem kolektivu. Jednu „hlavu“ při každodenním rozhodování nahrazovalo vyjednávání i intuice, jež tvořily součást procesů kolektivní sebeorganizace.

Tehdejší praxe kolem prožívání kulturní diverzity v malém kolektivu se zakládala na otevřenosti a respektu k postupnému tříbení smyslu a tvoření forem, které se proměňovaly v procesu, v němž se individuální perspektivy jednotlivých členů skupiny vzájemně konfrontovaly a obohacovaly. Zároveň tehdejší život charakterizoval nevelký zájem o materiální základnu a pracovní/životní ekonomii. Po třiceti letech bychom se v této souvislosti měli ptát: Není naděje, že demokratický přístup k tvůrčí kultuře i vzdělání v rukou suverénních občanů povede k pokroku individuálních, kolektivních i přírodních podmínek života, ztracenou utopií devadesátých let?

Výstava skupiny BJ se soustředí jednak na prezentaci často neznámých, rekonstruovaných či dlouho nevystavených souborů děl, ale díky časovému odstupu také umožňuje sledovat linie propojení mezi jednotlivými pracemi protagonistů, které tehdejšímu pohledu unikaly. Výstava tak sleduje kolážovité přeskládávání obrazů reality do nových map, fascinace televizním obrazem, kombinace hry a existenční tíže, krátký poločas rozpadu používaných materiálů, prázdno v obrazech, bublinách a šrafurách či „chybění“ v příbězích patří k tematickým, mediálním a materiálním průsečíkům děl.

Realizaci doprovodí publikace vycházející v nakladatelství AVU ve spolupráci s GHMP, která mapuje činnost umělecké skupiny v letech 1996–2002 prostřednictvím archivních materiálů, fotografií a dokumentace.