Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Beru na vědomí

přehled článků

"Miluju Prahu a to, jak se neustále mění," přiznala nám Amanda Palmer v šatně

kultura | 3. 7. 2013

Letos začal festival Rock for People netradičně horkým počasím a na rozpálené letiště v Hradci Králové přijela svým červeným tourbusem i Amanda Palmer. A to rovnou z mnohem většího britského festivalu v Glastonbury. "Jasně, že cítím změnu ve velikosti obou festivalů, ale radši mám stejně ty menší, kde lidi koukají na mě a ne na můj obraz na LED obrazovkách," řekla nám Amanda. Trochu se ale sekla - při její úterní odpolední show na Staropramen Stage v obřím stanu se pár lidí, kteří se nechtěli pařit uvnitř, rozhodlo koncert přeci jen sledovat skrze monitory. S Amandou jsme mluvily hlavně o Praze a o tom, že to s pouličním uměním přeci jen není tak lehké. Věděli jste, že tu dokonce natočila karaoke video?

Text: Eva Samšuková
Foto: Jana Samšuková

album/News_Model_News/338/IMG_1212.jpg

Náš portál se zaměřuje na město. Co pro tebe osobně město jako takové znamená, inspiruje tě někdy v tvojí tvorbě?
Máš tužku? Honem, dej mi tužku a kus papíru. Něco ti napíšu. Tak. Tohle je název takového karaoke rockového videa, které najdeš na YouTube a celé jsme ho natočili s mým kamarádem Davidem v Praze. Praha je strašně zajímavé město. Před pěti jsme sem přijeli a celý den jsme lítali po ulicích a po Karlově mostě a natáčeli krátká videa, která jsme pak sestříhali do jednoho klipu. Myslím, že Praha je opravdu nejkrásnější město na světě, ale zároveň je taky dost divná a má dost bizarní energii. Je to prostě bláznivá křižovatka lidí zvenčí a lidí lokálních, bohatství s chudobou, a to vytváří tak neskutečnou atmosféru, stejně jako třeba New York! Ale vlastně jsem nikdy nic takového jinde nezažila. V Praze jsem třeba zahlédla slepou žebrající stařenku s hlavou dolu. Musela jsem si vedle ní kleknout a brečet…

Začala jsi s uměním na ulici. I v Praze je busking hodně populární, ale naši úředníci se ho snaží potlačovat...
Ať jdou do prdele!

Počkej, chtěla jsem po tobě nějakou zprávu, kterou bychom jim mohli vyřídit a bojovat tak za busking v našich ulicích!
Jasně. S buskingem je to docela těžké. V Amsterodamu mě dokonce před dvěma lety zatkli, když jsem performovala. Ne proto, že by busking nenáviděli, ale proto, že cítí tenkou hranici mezi pouličním uměním a žebrotou. Souvisí to i s rasismem. Žebrání je v Holandsku často považováno za aktivitu Rómů. A myslím si, že něco podobného se teď děje i v Praze. Jenže to prostě není jednoduché, nemůžeme si říct: hurá, budeme hrát na ulicích a všichni budou štastní. Tak to nefunguje. Busking má hodně vrstev a je teď trochu v pasti různých politických machinací. Jenže pro muzikanty je strašně důležité mít možnost si zahrát na ulici a být v přímém kontaktu se svým publikem. Je to pro ně esenciální svoboda.

I ty se tomu občas ještě věnuješ, ne?
Jo, občas to dělám. Na světě existují města, kde má busking velmi přísná pravidla. Musíš se nahlásit, dělat určitý typ hudby, být přátelský. To je směšné! Ulice by měly být volné pro každého. Samozřejmě, musí to mít svá pravidla. Ani ty bys asi nechtěla mít byt nad místem, kde neustále mlátí bubny. Ale ten systém by měl být co nejotevřenější. Podle mě je pro umělce úžasný začátek začít na ulici.

A kde si to ty sama a tvoji fanoušci užíváte nejvíc?
Určitě ne na festivalu. Pokud hraju dobře na festivalech, tak proto, že nezůstanu jen na stage, ale vrhnu se třeba mezi lidi. Já si spíš užiju hraní v menších klubech a divadlech, tak okolo pěti set lidí. Není to tak velké a rozeznáš tak každý obličej v publiku.

Ale ulice teď tvůj favorit není...
Já nemám jedno nejoblíbenější místo. Miluju dělat od každého trochu, jinak se začnu nudit.

album/News_Model_News/338/IMG_1220.jpg

Před pár dny jsi vystupovala na Glastonbury a teď ses ocitla na sice jednom z největších festivalů v ČR, ale přeci jenom o dost menším než ten britský. Necítíš se tu trochu jak někde v obýváku?
Mám pocit, že dneska si to tady užijeme víc než v Glastonbury. Tam nás šoupli na skoro největší stage, jednu z vůbec největších v mojí kariéře, tak pro třicet tisíc lidí. A to já nemám ráda, bylo to pro mě moc velké. Nevadil mi počet lidí, ale ten odstup od nich. Cítím se jako v televizi a vlastně to tak je! Všichni koukaj jen na ty LED obrazovky a ne na tebe. To mě štve. Chci být na turné a komunikovat s lidmi.

A jak se udržuješ pořád čerstvá a v pohodě? Cestování z fesťáku na fesťák musí být určitě nabíjející, ale také unavující. Mě v tomhle vedru pořád bolí hlava a potím se!
Upřímně, teď jak tady s tebou mluvim, tak mě strašně bolí hlava a cítím se, jako když na mě leze chřipka. Vlastně jsem měla vůbec dost špatnej měsíc. Ale nebudu tady jen sedět a stěžovat si, musím něco dělat! Protože energie od fanoušků je pro mě jako jídlo!

Tím skončil náš oficiální rozhovor, ale Amandu zaujalo, že se zajímáme o Prahu, takže nás vzala ke svému autobusu a "donutila" nás si promluvit i s jejím kamarádem Davidem, s kterým společně natočili video "God is going to get sick of me". David Franklin žije v Čechách a věnuje se produkování videoklipů a také romské problematice. O tom zas ale někdy jindy!

Rozhovor byl nafocen fotoaparátem BenQ G1 Black



 

přehled článků

V květnu si zdarma prohlédnete více než 70 běžně nepřístupných budov, po setmění nahlédnete do kostelů, vezmeme vás na hudební festival i velkolepý ohňostroj, designové trhy, zadarmo do kina, poradíme vám, kam můžete bezplatně vyrazit s dětmi. Ale nejen to!

Duben byl měsícem splněných šéfkuchařských snů. Jan Punčochář otevřel restauraci U Matěje, podnik Bockem Ondřeje Kynčla se bude otvírat co nevidět a Neapol na vás dýchne v nově otevřené Manú Praga, které vládne vařečka Emanuela Ridiho. Ale nejen jídlem člověk jest živ...

V metropoli najdete únikové hry velmi dobré, průměrné, ale bohužel i špatné. První únikovka otevřela v Praze přibližně před dvěma lety. Dnes najdete ve městě více než 100 únikových her. Vybrali jsme ty nejzajímavější.