Best of 2019: Pašerák

Film věnovaný francouzskému filmovému kritikovi a historikovi Pierru Rissientovi a jeho americkému kolegovi Richardu Schickelovi, dvěma nedávno zesnulým vyhlášeným znalcům a propagátorům filmového umění.

„U režisérů dosáhnuvších úctyhodného věku sahají obvykle kritici ke klišé o tvůrcích věčně mladých. Svým filmem Pašerák, lehkým i závažným zároveň, se nyní Clint Eastwood přidal k těm svým bratrům a sestrám, kteří nikdy nepřestali udivovat svou invenčností. Až do jejich smrti to platilo o Resnaisovi, o Oliveirovi, o Agnès Vardové, dodnes to platí o Godardovi. Clint Eastwood, který by měl být coby garant filmového klasicismu jmenovaným experimentátorům vzdálen, otevře svůj film květinou zabírající celé plátno, stejně obsesivně, jako když Godard ve svém filmu Sbohem jazyku rozzářil plátno rudými máky. Ještě blíž má Eastwood k emfázi, jakou jsme viděli u Agnès Vardové, když jí na počátku století, ve filmu Všichni možní sběrači a já, dovolily nové malé digitální kamery přiblížit se nejen rostlinám, ale i vlastní ruce. Čímž zároveň bez okolků evokovala vlastní stárnutí, úzkost z nevyhnutelného fyzického úpadku. Pikturální gesto někoho, kdo maluje vanitas. To je naladění, jehož nyní dosahuje i Clint Eastwood, byť samozřejmě jinými prostředky. S podobně drtivou intenzitou jako hercova kostnatá tvář s jejím kousavým úšklebkem se na nás dívá i lidská lebka na obrazu Marnost (Vanité, též Pomíjejícnost, Nicotnost, Marnivost), který v roce 1671 namaloval Philippe de Champaigne. S tulipánem na jedné straně, na druhé s přesýpacími hodinami. Tyhle tváře, ať už přicházejí odkudkoli, už na nás hledět nepřestanou.“
Joachim Lepastier