Museum Kampa představuje tvorbu osudově propojené dvojice umělců, manželského páru Zdeněk Rybka (*1938) a Jaroslava Kurandová (1936–2024).
Setkali se na střední škole, studovali na Akademii výtvarných umění v Praze, vzali se, rozvedli a vzali znovu. Skoro stejně jako Richard Burton a Elizabeth Taylorová.
V průběhu šedesátých let nahradili akademickou figurální malbu strohých a umírněných tónů geometrickou přísností a barvami širokého spektra. Vstoupili do Klubu konkretistů, s nímž vystavovali na mnoha místech doma i v zahraničí. Jaroslava Kurandová hladkými povrchy nitrolaků na sololitu či plexiskle vstupovala i do prostoru. Zdeněk Rybka experimentoval s technikou elektrografie. Fotografické otisky předmětů na citlivé ploše po vyvolání obkružuje světelná koróna. Elektrický výboj elektrografiím dodává téměř mystický rozměr. Vzniklo i několik překvapivých, často závěsných objektů.
Po srpnové invazi roku 1968 se oba autoři vzdálili z Prahy, umělecky se odmlčeli a své síly věnovali pedagogickému působení na uměleckých školách. K tvůrčí práci se vrátili až na sklonku let osmdesátých. Zdeněk Rybka přišel s novým směrem vântil, který si našel několik stoupenců. Měl v sobě jistou dávku nonsensu a recese. Jaroslava Kurandová otiskovala na plátno štíhlé dřevěné nebo plexisklové pásy do paralelních řad. Nesly pohyb a energii. Její práce měla vždy občanské nasazení, politické či klimatické. Rybka se vrátil k expresivní figurální malbě, která je ale stále založena na geometrickém schématu.
Výstava vrací do příběhu dějin umění dva autory, do jejichž životů zasáhly dějiny. Nebýt normalizace, viděli bychom Rybku vyučovat elektrografii na některé z hipsterských uměleckých škol v Kalifornii. V tvorbě Jaroslavy Kurandové není výchova uměním „odbočkou“, ale etickou kontinuitou díla. Stala se charismatickou a respektovanou pedagožkou, vstřícnou a oblíbenou. Jejich umlknutí nebylo slabostí, ale postojem.
Kurátorka: Martina Vítková