Zavřít reklamu
V představení Tremula se poprvé na jevišti potkávají artistka Eliška Brtnická a tanečnice Martina Hajdyla.
„…ty šepotavý, útlý topole, ty zadumaný strome plný něhy, neb vím, že pouze něhou chvěješ se, ne strachem jako lidé.“ – Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
Vstupujeme do situace, která už probíhá. Jsme na začátku nebo na konci? Poslední záchvěvy, dohasínající oheň… pohroma živlu nebo extatický stav? Stav totálního štěstí nebo nezměrné utrpení? Nebo jen každodenní únava ze všednosti dní? Je třeba spočinout. Zůstat chvíli na místě. Kde ještě před chvílí hořel oheň je nyní klid. Těla jsou vyčerpaná, čas se zpomalil. Konečně odpočinek. Ale jak dlouho se to dá vydržet? Vnímání času se u živých organismů liší. Snahou člověka je být co nejrychlejší a nejproduktivnější, hodnotu však vidí ve stálosti a trvanlivosti.
Kořenový systém, z kterého vyrůstáme, tvoří základy naší existence. Navzájem se podporujeme a tvoříme společenství. Z tvárných těl, které při hledání cesty sílí, se stávají stabilní opory.
V představení Tremula se poprvé na jevišti potkávají artistka Eliška Brtnická a tanečnice Martina Hajdyla. Společně s režisérkou Janou Stárkovou hledají průniky svých uměleckých přístupů v čisté fyzikalitě, kterou dále rozvíjejí ve spolupráci s hudebním skladatelem Ianem Mikyskou a vizuálním umělcem Pavlem Havrdou.
„… Na osice listí vadne, dyž uvadne, dolů spadne. Také-li já tak uvadnu, dyž uvadnu, dolů spadnu?“ – česká lidová píseň
