Zavřít reklamu
Výstava.
Jednoho letního rána jsem vezla děti do příměstského tábora v nedalekém městečku. Cesta vedla lesem, kde skrze stromy prosvítalo ranní sluníčko. Esterka i Zoinka seděly vzadu v dětských sedačkách a sledovaly ubíhající krajinu. Za křižovatkou se před námi objevilo pole, remízky, louky, občas nějaký ovocný strom zasazený u cesty a na horizontu háj. Obloha byla bez mráčku, slunce zářilo na čisté modré. Esterka si hrála s panenkou a Zoinka se dívala z okna. Povídaly jsme si nejdříve o hudbě, kterou jsme poslouchaly, a pak Zoinka začala komentovat to, co vidí.
„Ty stromy vypadají jako lízátka. Jedno bych si dala.“
„A jakou by mělo příchuť, Zoinko?“ zeptala jsem se.
„Hm, asi stromovou?“
„A ta tráva je jako čokoláda a keříky jako bonbóny,“ rozplývala se a její pohled skenoval ubíhající cestu. „Myslím, že všechno tady je sladké. Kytičky, les, stromy, nebe i slunce.“
„A slunce bys taky chtěla sníst?“
„Ne, slunce svítí, je sladké, ale slunce se nejí. To je nejedlá planeta.“
„A proč se nejí?“
„Protože ze sluníčka rostou všechny rostliny.“
Esterka se zájmem poslouchala a chtěla se zapojit do hovoru také.
„Hm, a já myslím, že mráčky jsou taky k papání a nebe taky a sluníčko taky.“
„Ne, přestaň, už nepovídej, sluníčko je moje sladká nejedlá planeta!“ ohradila se rázně Zoinka a od té doby si každá představovala svoji verzi slunce.
