Zavřít reklamu
Eva Kmentová a Olbram Zoubek představují dvě mimořádné individuality, oba se postupně stali ikonami českého i evropského sochařství 2.pol. 20.století.
Byli spolužáky z neobyčejně podnětného ateliéru profesora Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se vlastně obrodilo – či znovuzrodilo – české poválečné sochařství. A byli i životními partnery, manželství uzavřeli těsně po absolvování školy – partnerské, rodinné a přátelské vazby byly důležitou obranou proti demagogii totalitní doby, což se v podtextu odrazilo i v jejich práci a přístupu k ní.
Eva Kmentová i Olbram Zoubek byli autory výrazných plastik, kde důležitou roli hrál člověk, jeho postavení ve světě a době, s niterným prožitkem lidské existence. Výstava ve dvou podlažích Musea Kampa nabízí okruhy vycházející jak z děl obou autorů (témata jako figura, gesto, povrch, prázdno a jejich rozdílné či blízké ztvárnění oběma tvůrci), tak nalézající momenty vzájemné inspirace, či naopak naprosto rozdílného přístupu. Nedílně přítomný je i jejich vlastní vztah, Zoubkova Rodina (1973) či Kmentové Krajina (1969) z otisků jejich těl vypovídají hodně také o vazbách mezi nimi, podobně intenzivně se v tvorbě obou odráží období dlouhé nemoci Evy Kmentové v druhé polovině sedmdesátých let.
Přehlídka se soustředí na období od konce padesátých do začátku osmdesátých let, vystaveny jsou nejen známé práce obou sochařů (Zoubkovi Strážci, Běžec, či plastiky ze série Zastřelení; Kmentové Opuštěný prostor, Lidské vejce či stély s otisky prstů a rtů), ale i méně známá díla, reliéfy a drobné plastiky; expozice je doplněna texty z rodinných deníků odrážejících tvůrčí i každodenní život.
