.jpg)
Katedrála sv.Víta - návrh J.Krannera (1863)
Na prvním místě stála dostavba katedrály sv. Víta, o které se začalo vážně uvažovat již na začátku devatenáctého
století. Dlouho se řešilo jak monumentální gotické dílo dokončit, zdali bude nové západní průčelí bez věží
nebo se dvěma věžemi po vzoru katedrály v Kolíně nad Rýnem. V úvahu rovněž připadala stavba velké severní věže,
se kterou původní koncepce pravděpodobně počítala.
V letech 1873 až 1929 byl nakonec realizován návrh Josefa Mockera, který však nebyl zcela dodržen. Z důvodu stylové
čistoty totiž měla být odstraněna barokní helmice jižní věže a nahrazena novogotickou osmibokou nástavbou s jehlancovitou
kamennou špicí. Tento zásah by zcela změnil hradní panorama a navíc pražskou katedrálu příliš připodobnil katedrála
sv. Štěpána ve Vídni, což bylo nepřípustné, stejně jako fakt, že by se jednalo o řešení typické pro německou
neogotiku. Barokní helmice tak do značné míry z politických důvodů zůstala dodnes a těžko si bez ní dokážeme
katedrálu představit.
.jpg)
Katedrála sv.Víta - návrh J.Mockera (1871)
Hlavním tématem 19. i 20. století byla stavba veřejných a vládních budov, reprezentujících bohatství a vyspělost města a českého národa. První architektonickou soutěží, dáli se to tak nazvat, byla ta na kompletní přestavbu Staroměstské radnice, z jejíž historické části měla zůstat jen věž s orlojem a kaplí. Dva soutěžní návrhy německých architektů J. Escheho a J. Schoebleho byly zaslány k posouzení do Vídně stavebnímu radovi Petru Nobilemu. Ten však oba zamítnul a do Prahy poslal svůj vlastní návrh, který byl v letech 1838-48 částečně realizován.
Návrh na přestavbu Staroměstské radnice (J.Schoeble, 1836)
Pro velký odpor Pražanů, kterým se nelíbil vídeňský styl novogotiky, byla však fasáda východního křídla přepracována ve stylu vladislavské gotiky a od přestavby jižního křídla se radši upustilo. Soutěže na přestavbu či dostavbu Staroměstské radnice se pak staly „evergreenem“ po celé dvacáté století, kdy se jich konalo rovných osm.
Částečně realizovaný návrh na přestavbu Staroměstské radnice (P. Nobile, 1838)
Stovky existujících návrhů jsou dnes úchvatným svědectvím překotného vývoje architektonických stylů a neustálého
souboje starších konzervativních architektů s těmi mladšími pokrokovými. V tomto ohledu je proslulý především
návrh Josefa Gočára z roku 1909, který pojal radnici jako stupňovitý mrakodrap podobný pyramidě nebo zikkuratu. Šlo
však spíše o manifest nastupující moderní architektury nežli vážně myšlený počin.
Návrh na přestavbu Staroměstské radnice (J.Gočár, 1909)
Akcí celonárodního významu byla soutěž na budovu Národního divadla, která měla být jasným poselstvím o vzkříšení
českého národa a jeho ambicích. První soutěž v roce 1854 skončila fiaskem, protože dorazilo pouze sedm návrhů a
k realizaci byl doporučen návrh vídeňského architekta Franze Frölicha, který se navíc inspiroval budovou drážďanské
opery.
Něco takového nebylo přípustné a proto byla v roce 1862 vypsána další soutěž, do které byli architekti vyzváni.
Ani ta však nepřinesla uspokojivé výsledky a tak byl projekt roku 1866 přímo zadán Josefu Zítkovi, bez soutěže.
Tento krok popudil účastníky předešlé soutěže, z nichž dva podali bez vyzvání svůj vlastní konkurečnní návrh.
Rozhodnout musel odborný posudek autorů vídeňské opery, v jejichž ateliéru předtím Zítek pracoval. Není proto divu
čí návrh byl nakonec ralizován.
Původně vítězný návrh Národního divadla (F.Frolich, 1854)
Soutěž na budovu Národního muzea v roce 1883 proběhal naopak zcela profesionálně. Přihlášeno bylo celkem 23 návrhů,
z nichž odborná porota vybrala ten od Josefa Schulze. Samotná realizace na sebe nenechala dlouho čekat a tak byla majestátní
koruna Václavského náměstí slavnostně otevřena v roce 1895.
Od samotné soutěže k dokončení stavby tak uplynulo dvanáct let v porovnání s devětadvaceti lety potřebnými ke
stavbě Národního divadla, které navíc místo Zítka dokončoval Josef Schulz. Společně pak stihli ještě předtím
postavit budovu Rudolfina, dokončenou roku 1881. Poněkud hořkou tečkou za tímto vyprávěním je konstatování, že
se jedná o poslední reprezentativní veřejné budovy, které byly v Praze realizovány. Smělé plány na stavbu Stání
galerie, Státní opery či nedávno Národní knihovny skončily jen na papíře a rozšířily tak pomyslnou knihovnu nerealizovaných
snů.
Více se dozvíte na přednáškách architekta Petra Kučery, každou středu od 18. 11. do 9. 12. 2015. Nezapomeňte se přihlásit dopředu!