Pražský čajíček
Vylezl jsem z letních šaten na Podolí a se zálibou se rozhlédl kolem sebe na bazény. Objevil se mi na tváři
takový ten bohulibý buclatý úsměv, že je vše při starém, i když se mohlo mnohé změnit. Doufám třeba, že voda
v bazénu si mě nebude pamatovat od poslední, loňské návštěvy.
Podolské mytologie
Podolská luhovačka je opředena tolika mýty a polopravdami, že to spolehlivě odežene největší masařky českého
šoubyznysu, které se jinak ničeho neštítí. A přece, na place je kompletní letní ansámbl a rozjíždí
už bůhví jakou remízu. Jak je to možné? Můžete si říkat, co chcete, ale tenhle bazén je fakt nejhezčí v celé
Praze. Ta divoká skaliska, do kterých je zasazený, ta ladná vlnka tvořící střechu vnitřního bazénu a
zároveň tribunu, minimalistický skokanský můstek, v jehož okolí zpola znuděně pozoruji každého rakeťáka, který
chce udělat dojem na holku a nakonec hodí ukázkového placáka rudoarmějce a… pardon, nechal jsem se unést geniem loci.
Zesmahnutí důchodci
Takže jako kdyby se nechumelilo, nechcalo celý červen a před pár týdny nebylo ještě počasí na zimní kabát, tak
na dlaždičkovém plácku se už vyvalují velkoryse zesmahnutí důchodci. Znáte je ne? Ostří senioři a seniorky, co
se smějou z vysoka opalovacím krémům, hned několika druhům rakovin, hornímu dílu plavek a depilačním prostředkům.
Bazén je pro ně jenom rekvizita, v životě je nikdo nemohl vidět dělat jiné pohyby než ospalé protahování,
případně se posadit na lehátku a chvíli mžourat. Nepotkal jsem je ani nikdy na ulici. Nevím, jak se přemisťují.
Těmhle podolským smažkám na kachličkách sekundují vysportované běloučkaté čtyřicátnice s krátkými sestřihy,
mám pocit, že učitelky tělocviku.
Letmý pohled na skály směrem ke Kavčím Horám mi připomíná druhou místní záhadu. Podivní naháči už zase postávají
na krajích skal a dívají se směrem k bazénu a tamnímu mumraji. Dospělého chlapa, svléknutého do slipů, který
ve tři odpoledne z výšky okouní na Podolí, bych rád viděl v telce, v Hydeparku. Otázek mám spoustu.
Ne tak docela opravdová těla
Místní kolorit doplňují vypracované plavkyně. Ty mi jako obvykle dají kurz o tom, že člověk nemůže mít všechno.
Vypracované pozadí totiž doplňují rameny Vina Diesla. A to je hodně divná kombinace! A když jsme u Vina, tak
jako každé léto se zde pořádá tajný konkurz na jeho dubléra. Jinak si neumím vysvětlit tak vysokou koncentraci
borců z fitek širokého okolí. A nebo je ta trička fakt svrběla, a tedy si nepřipadají blbě. Zapadnout jim
pomáhají i holky nahoře bez se silikony, které budí neurčité podezření, že je přifukovaly spíše v pneuservisu
než na odborné klinice. Právě na Podolí je výskyt holek s balóny z matějské do očí bijící. Nevím,
třeba jsou jinde mírumilovnější. Dejte mi vědět, jestli nešlo o náhodu nebo si nemám nechat přeměřit dioptrie.
A pak už hurá do bazénu, když budete mít štěstí, pár temp uděláte naprosto v klidu. Já měl ještě větší
a mohl jsem si procvičit můj oblíbený sport: Kick – plavo. Jde o odvážnou kombinaci těch nejbrutálnějších bojových
sportů, plávání, běhu přes překážky a kličkované. Méně dravější milovníci letmých dotyků naopak provozují
intimní společenskou hru "Komu to šahám na přirození?"
Tak se vydejte na Podolí a kochejte se všemi slastmi, které pro vás střeží místní zřízenkyně a klíčnice od
pohledu už několik desetiletí!
