CityBee

Nikde to nevoní tak jako tady. Tolik různých skřeků, tolik jazyků, jež si asi nerozumějí, ale nemůžou jinak, sdílejí. Nechce se jich zmocnit, jen se dívá, přechází. Občas zaťuká na sklo. I když se to spíš nemá. Potichu zahvízdá, hýbe prsty sem a tam. Čeká, jestli vůbec něco uvidí. Možná v téhle kleci nic nežije? Ne, spíš teprve až v noci. Nespadne tohle všechno dolů? K čemu vůbec jsou tyhle věcičky, zvláštní tvary, těžko říct z jakého materiálu. Dá se to jíst? Všechno na tak malém místě – úplně odjinud, a přesto jen tak vedle sebe, jakoby nic.
Otázkou vždycky bude, kdo je a co zde vlastně hledá. Zdá se, že všichni jsou vystavení i vystavující. Přemýšlí, má smysl pokoušet se dohledat, co to bylo za patnáct různých otázek, na které tehdy existovala ta samá odpověď? A jaká by asi byla teďkon?