CityBee

Singularity jsou v matematické teorii výjimečné body, ve kterých pro daný vztah nelze nalézt řešení. Jsou to také pomyslné středy černých děr, kde se fyzikální vlastnosti blíží nekonečnu. Člověk vnímá prostor měřítkem svých vlastních pocitů. Prožívá jej tak, jak na něj daná situace působí: monumentalita či útulnost, stísněnost či volný prostor, světlo či tma, to vše může působit příjemně, hrozivě, mimořádně i banálně. Například tma kolem, pokud ležíme pod peřinou na měkké posteli, nebo dokonce když sdílíme tmu s někým blízkým, je jedním z nejkrásnějších životních pocitů. V jiné situaci ale může tma působit děsivě. Se ztrátou víry si dnešní člověk stále častěji vykládá své okolí jako zásah do vlastního osudu. Okolí konfrontuje jeho svobodu, vytváří vlastní mytologii, vizi paralelního života, vizi vlastního pekla nebo ráje. Před více než sto lety inspiroval obyčejný západ slunce nad fjordem Edwarda Muncha k vyjádření vlastní beznaděje. Namaloval obraz Výkřik, a to hned v několika verzích. Dílo se jevilo i mnoha moderním malířům jako příliš patetické a později začali podobně smýšlet i o malbě jako o přežitém médiu. Právě zvláštní schopnost malby zachytit individuální pocit z okamžiku, jako seismograf, však opět vynáší emocionální krajinu do popředí současné tvorby.
Devět umělců se snaží z nekonečného počtu situací vybrat okamžiky, které jsou pro ně podstatné. Prostory obrovských stadionů a sídlišť v díle Igora Grimmicha (1979) působí jako představy o jaderné katastrofě z nějakého pochodového cvičení civilní obrany před třiceti lety. Vzpomínka z nich ovšem utvořila krajiny kosmického impéria. Jiří Hauschka (1965) se soustředí na osudové momenty mezi životem a smrtí. V krajině sleduje wagnerovskou nekonečnou melodii v podobě energetických proudů, zde konfrontovanou s figurou ve volném pádu. Vodopád působí jako vykřičník nebo alegorie náhlé životní změny, kterou pozorovatel právě prochází.